Král pěvců Karel Burian

Když Karel Burian (1870, Rousínov - 1924, Senomaty) zpíval v New Yorku Siegfrieda, po představení za ním přišel Enrico Caruso a prohlásil: „Lepšího Siegfrieda jsem nikdy neslyšel.“ Uznání, které Caruso Burianovi projevil, bylo jednou z mnoha poct, které si Karel Burian svým uměním ve světě vydobyl. A byl to opět Caruso, který po jiném z Burianových strhujících vystoupení před svým kolegou z Čech smekl: „Já dokážu jen něco, on všechno.“ Od narození fenomenálního pěvce Karla Buriana, který ve své rodné zemi stále čeká na trvalé a důstojné ocenění svého mimořádného umění, uplynulo letos 140 let.

Důvodem, proč Karel Burian stojí ve stínu svých současníků Enrica Carusa nebo Emy Destinnové nejsou jeho umělecké kvality. Přestože se Burianovu umění klaněli i králové a Paříž rovnou pasovala Buriana na Krále pěvců, pro Čechy nebyl „dost dobrý“, jak si nejednou stěžoval svým přátelům. „Jestli Eman Ondříček, zajisté talentovaný mládenec, v Jílovém koncertoval, o tom lze čísti kroniky. Jestli jsem já pomohl svým uměním českému jménu k slávě v cizině, to je úplně šuvix!“

Zatímco noviny doma štvaly Buriana pro kdejakou malichernost jako lovnou zvěř, v cizině sklízel za svá vystoupení „velkolepé, nadšené ovace“ a jeho „nádherný hlas zářící vítěznou silou“ probouzel v posluchačích bouře nadšení a referáty o jeho výkonech se jen hemžily superlativy o „nejvyšším umění“ a čemsi „nadlidském“ v Burianově hlase. Burianova hruď se plnila vyznamenáními a řády a jeho sláva se šířila daleko za hranice operního světa. „Každý den přichází německé, ruské, americké, anglické a francouzské ženy a dívky do Café Central, aby z blízka obdivovaly tohoto proslulého muže,“ referovaly v roce 1905 Drážďanské listy.

Karel Burian debutoval v roce 1891 v Národním divadle v Brně rolí Jeníka v Prodané nevěstě. Po neúspěšném pokusu o angažmá v pražském Národním divadle odešel do estonského Talinu (tehdy Revalu), odkud po pouhých sedmi měsících zamířil do Německa, kde se během deseti let vypracoval na „nejkrásnější hlas německé opery“. V roce 1905 zpíval v drážďanské opeře Heroda při světové premiéře Straussovy Salome, na Straussovo přání zpíval Heroda i při pařížské premiéře Salomé
o dva roky později. Za svůj výkon tehdy společně s Emou Destinnovou, která zpívala titulní roli Salomé, obdržel od francouzského prezidenta řád Čestné legie.

V letech 1906 až 1912 Burian pravidelně hostoval v Americe. Výší svých honorářů se Burian nemohl měřit se svým kolegou a přítelem Carusem, který publikum hýčkal líbivými italskými áriemi, zatímco Burianovou doménou byl těžký Wagner, přízeň znalců však byla na Burianově straně. Jeho výkony velebili jako ohromující, všechny Pucciniho opery nabízeli za jediného Tristana s Burianem.

První osudová rána zasáhla Buriana v roce 1913, kdy jedna z milostných afér bohémského Buriana skončila před drážďanským soudem. Jistý drážďanský drogista, kterému ženatý Burian svedl ženu, ho obvinil z cizoložství. Soud dal drogistovi za pravdu a Buriana odsoudil v nepřítomnosti k měsíčnímu vězení. Burian nemohl do Německa, kde mu hrozilo vězení, ani do Ameriky, jejíž imigrační zákony zakazovaly vstup odsouzeným zločincům. Azyl našel ve Vídni a Budapešti, která byla svědkem posledních Burianových triumfů.

Druhá rána, která bohem nadanému pěvci definitivně zlomila vaz, postihla Buriana v roce 1920, kdy nedopatřením pozřel doušek žíravého louhu a trvale si poškodil hrdlo. Pokoušel se zpívat dál, konec Krále pěvců byl však neodvratný. Předčasně zestárlý a hluboce sklíčený se uchýlil na svůj statek v Senomatech u Rakovníka, kde 25. září 1924 v tichosti a osamění umírá.